Když náš vedoucí katedry ohlásil odchod do důchodu, bylo jasné, že s lahví vína neobstojím.
Vyrazil jsem proto do olomoucké dílny, kde ručně vážou sešity a deníky, protože profesor má slabost pro papír, který šustí a voní.
Za pultem stála drobná knihařka a, sotva jsem vysvětlil, o co jde a komu, s úsměvem poznamenala, že takoví puntičkáři si potrpí na ruční šití a na papír, který nepropíjí inkoust.
Nechal jsem si dát na pult několik vzorků – od mramorovaných desek po plátno, co snese patinu – a váhal, protože všechno mělo něco do sebe.
Volba nakonec padla na tmavozelené plátno s nenápadným reliéfem, kterému to s jeho perem a staromilským vkusem bude slušet.
Ať to má punc, poprosil jsem ještě o slepotisk iniciál a skrytou kapsu na lístky, protože profesor si schovává vstupenky jako kroniku.
Knihařka mrkla, přihodila ručně sázenou blahopřací kartičku z knihtisku a zabalila to do hedvábného papíru, že by se člověk bál sáhnout.
Nakonec jsem ještě přes dvůr zaběhl do sousedního papírnictví pro lahvičku jeho oblíbeného zeleného inkoustu, abych nic neponechal náhodě.
Cestou domů jsem si v tramvaji uvědomil, že kdybych šel po snadném řešení, minul by mě ten tichý okamžik radosti, kdy věci do sebe zapadnou.
Předáním jsem si nebyl jistý do poslední chvíle, ale když profesor přejel prsty přes plátno a tiše hvízdl, bylo mi jasné, že jsem se trefil do černého.
Řekl jen, že „tohle se bude psát samo“, a poprvé mi došlo, že dobrý dárek je vlastně rozhovor beze slov.