The Notebook at Jiřák

V ten pošmourný listopadový podvečer jsem si na Jiřáku koupila jablka a čerstvý koláč, a než jsem se nadála, můj malý sešit s babiččinými recepty zmizel.

On that gloomy November evening I bought apples and a fresh pastry at Jiřák, and before I knew it, my small notebook with Grandma’s recipes had vanished.

Došlo mi to až u přechodu, kde se ze všech stran hrnula auta a já, s očima jako pátrací balón, horečně přehrabovala tašku.

I realized it only at the crosswalk, where cars were pouring in from all sides and I, with eyes like searchlights, was frantically rummaging through my bag.

Zatímco déšť bubnoval do kapuce a koláč mi studl v ruce, problesklo mi hlavou, že bez těch receptů neupeču o Vánocích ani linecké.

While the rain drummed on my hood and the pastry cooled in my hand, it flashed through my mind that without those recipes I wouldn’t bake even Linzer cookies at Christmas.

Zpátky na trhy jsem běžela jak o závod, zastavovala každého prodavače a ptala se, jestli nenašel hnědý sešit s gumičkou, v němž je zasunutý čtyřlístek.

I ran back to the market as if racing, stopping every vendor and asking whether they had found a brown notebook with an elastic band, with a four-leaf clover tucked inside.

Nikdo nic neviděl a, jak naschvál, déšť zrovna ustal, takže mi byla zima a do smíchu daleko.

No one had seen anything and, just to spite me, the rain had just stopped, so I was cold and nowhere near laughing.

Pak mi prodavačka z pekařského stánku poradila, ať zkusím kavárnu naproti, prý tam lidé často nosí ztracené věci na bar.

Then the woman at the bakery stall advised me to try the cafe across the street; people often bring lost things to the bar there, she said.

V kavárně bylo teplo a voněla káva, ale uvnitř se mi sevřel žaludek, protože na policích stály jen hrnky a po mém sešitě ani stopa.

Inside the cafe it was warm and smelled of coffee, but my stomach tightened, because there were only mugs on the shelves and there was no sign of my notebook.

Barista se na mě podíval přes brýle, vyslechl můj zmatený popis, a pak vytáhl zpod pultu právě ten sešit, pečlivě zabalený v ubrousku, aby nezmokl.

The barista looked at me over his glasses, listened to my confused description, and then pulled out that very notebook from under the counter, carefully wrapped in a napkin so it wouldn’t get wet.

Prý ho přinesla starší paní v šedém kabátě, která si všimla čtyřlístku, a řekla, že takovou věc by bylo škoda ztratit.

He said an older lady in a gray coat had brought it in, noticed the four-leaf clover, and said it would be a shame to lose such a thing.

Když jsem sešitem listovala a uviděla drobné poznámky psané babiččinou roztřesenou rukou, došlo mi, že mě ten krátký strach naučil vážit si toho, co beru jako samozřejmost.

As I leafed through it and saw the little notes written in my grandmother’s shaky hand, it dawned on me that that brief fear had taught me to value what I take for granted.

Poděkovala jsem, zaplatila dvě kávy — jednu pro sebe a jednu pro neznámou dárkyni, kdyby se náhodou vrátila — a doma jsem hned všechno naskenovala, abych měla klidnější spaní.

I thanked him, paid for two coffees — one for myself and one for the unknown benefactor, in case she happened to return — and at home I immediately scanned everything so I could sleep easier.

A víte co, ty linecké pak chutnaly tak nějak víc po domově, jako by se do nich vešla i úleva, že se to nejdůležitější našlo.

And you know what, those Linzer cookies then tasted somehow more like home, as if they had absorbed the relief that the most important thing had been found.