Morning Ride Through Prague

V pondělí ráno jsem vyrazil do centra na pohovor a spoléhal se na to, že tramvaj číslo 9 pojede jako na drátku.

On Monday morning I set out for the center for a job interview and relied on tram number 9 to run like clockwork.

Sotva jsem pípnul Lítačkou u dveří, ozvalo se hlášení o výluce a dav se nahrnul ven, jako by někdo zatáhl za záchrannou brzdu.

As soon as I tapped my Lítačka by the door, an announcement about a service outage came on and the crowd poured out as if someone had pulled the emergency brake.

Před zastávkou postával řidič v reflexní vestě a s kamennou tváří ukazoval na náhradní autobus X, který prý pendluje kolem zablokovaného úseku.

In front of the stop a driver in a reflective vest was standing around, stone-faced, pointing to the replacement bus X that supposedly shuttles around the blocked section.

Pomyslel jsem si, že mám s časem nahnuté, ale starší paní s taškou na kolečkách mi pošeptala, ať si stoupnu k zadním dveřím, protože tam se prý dá nadechnout.

I thought my timing was in trouble, but an older lady with a shopping trolley whispered to me to stand by the back door because you can supposedly breathe there.

Přes půl města jsme se sunuli krokem; jeden pán do mobilu bručel, že takhle se do fabriky nedojede, a za oknem se střídaly fasády jako na filmovém pásu.

We inched across half the city; a man grumbled into his phone that you can’t get to the factory like this, and outside the window facades flickered by like on a film strip.

Když řidič prudce zabrzdil, instinktivně jsem chytil madlo a v tu chvíli jsme se na sebe se sousedkou usmáli, jako bychom byli spoluspiklenci v malé městské loterii.

When the driver braked hard, I instinctively grabbed the handrail, and at that moment my neighbor and I smiled at each other, as if we were co-conspirators in a small urban lottery.

Na přestupním uzlu Florenc to vřelo: eskalátory polykaly lidi a hudebník u schodů vyhrával Vltavu, až to znělo, jako by metro mělo vlastní řeku.

At the Florenc transfer hub it was boiling: escalators were swallowing people and a busker by the stairs was playing the Vltava so that it sounded as if the metro had its own river.

Do soupravy jsem vběhl na poslední chvíli, dveře se zavřely s tím známým šustnutím a vagón se rozjel, aniž by se kdokoli obtěžoval zvednout oči od telefonů.

I dashed into the train at the last second, the doors closed with that familiar swish, and the car set off without anyone bothering to lift their eyes from their phones.

V hlavě jsem počítal minuty a předem si skládal omluvu, kdybych dorazil pozdě, ale linka jela na minutu přesně, jako by se mi chtěla omluvit za ranní chaos.

In my head I counted the minutes and drafted an apology in advance in case I arrived late, but the line ran to the minute, as if it wanted to apologize for the morning chaos.

Na Můstku jsem se proplétal davem, a když jsem konečně vydechl na povrchu, uvědomil jsem si, že mě město, jakkoli nevyzpytatelné, tentokrát podrželo.

At Můstek I wove through the crowd, and when I finally exhaled at street level, I realized that the city, however unpredictable, had backed me up this time.

Do recepce jsem dorazil s rezervou tří minut a s pocitem, že mě veřejná doprava naučila víc o trpělivosti než všechny motivační knihy dohromady.

I reached reception with three minutes to spare and with the feeling that public transport had taught me more about patience than all the motivational books put together.